Co vyprávěla Daisy

Povídka o tom, jaké to je, když máte doma fenku německého boxera, která všechno vykecá. Je to naše Daisy.

Můj páníček se jmenuje Franta. Vím to, protože tak na něj volá moje panička. Ta se jmenuje Olga.  Když jdu ven s Olgou, tak mě pořád pobízí, že mám udělat čuriky a kakušo. Jako bych byla úplně blbá a nevěděla, proč pendlujeme po sídlišti.  S Olgou vždycky něco najdu, balonek, nějakou kost nebo kus voňavýho salámu. V posledních dvou případech na mě Olga vždycky volá „fujsa, fujsa“, protože neví, co je na světě dobrýho. Jo, ještě jsem se zapomněla představit, jmenuju se Daisy, ale Franta mě taky říká princezno. Nevím přesně, co to znamená, ale líbí se mně to. Olga zase svým kamarádkám, které potká, vypráví, že jsem služební plemeno. Taky nevím, co to je, ale Olga se vždycky při těch slovech tváří, jako by ani moc nevěřila tomu, co říká. Ale asi to bude něco veselýho. Franta totiž, když zaslechne slova „služební plemeno“, vždycky se dlouho směje. Mám ráda jeho smích, ale v tomto případě zrovna moc ne. Ani přesně nevím proč. Pak většinou dodává, že nejvíc toho odsloužím na gauči. To má pravdu, tam jsem fakt poměrně dost často, ale řekněte, lidi, co je na tom tak hrozně veselýho, když si pes trochu odpočine.

Když napadne to bílý, jmenuje se to prý sníh, tak Franta vytáhne sáně, já si na ně sednu a on mě vozí po sídlišti. Ale pořád se u toho rozhlíží a mumlá cosi o tom, že to nikdo nemusí vidět. Kdysi to zkusil, když jsem byla ještě štěně, a mně se to zalíbilo. Sice mu chvíli trvalo, než se smířil s mým nápadem, že bysme měli v této tradici pokračovat, i když už nejsem zrovna štěně. Jednou jsem se dívala na tu jejich bedýnku v pokoji, kde se pohybujou různý obrázky. Tam jsem viděla taky něco, co vypadalo jako ty naše sáně, jen o hodně větší. A představte si – na nich seděl člověk a psi ten krám táhly. No něco strašně nepřirozenýho.

Potkala jsem svého kamaráda Arnolda, vypadá skoro stejně jako já, jen je větší. Franta už ví, že v tento okamžik se má zastavit a nechat událostem volný průběh. Nejdříve jsme s Arnoldem provedli několik zdvořilostních rituálů, jako je očicháni a tak, podrobnosti si nechám pro sebe, a pak se dali do řeči. Arnold si stěžoval, že musí v noci se svým páníčkem chodit po staveništi, protože ho hlídají před lidma, kteří tam nestaví, ale odnášejí. Chudák Arnold, v noci má pes spát, nejlépe se svým páníčkem v posteli, a ne kdesi pobíhat sem tam.

Když už jsme u toho spaní. Jako štěně mě Franta jednou, když lezl ze svého pelechu, málem zašlápl. Měla jsem totiž svůj pelíšek hned vedle toho jeho. Musím říct, že byl tenkrát víc vyděšenej, než já. Večer mě raději uložil k sobě do pelíšku, aby se toto nedopatření nezopakovalo. Později jsem tam už vyskočila sama. Jen jednou se mě zeptal, jestli je opravdu nutný, aby dospělej pes zabíral většinu jeho postele, tak totiž říká svému pelíšku. Ujistila jsem ho, že to nutný je.

Arnold taky říkal, že ho jeho člověk seřval za to, že mu snědl nejáké to jeho člověčí žrádlo. K tomu mám taky co říct. Franta si jednou položil na židli, kam hravě dosáhnu, chleba s tlačenkou. Tak později, když to všem vyprávěl (to teda zrovna nemusel), toto své krmivo nazval. A já mám paměť jako pes. Pak pro cosi odešel. Bojovala jsem sama se sebou, ale vůně té jeho tlačenky byla silnější. Když se vrátil, zamyšleně hleděl na prázdnou židli. Musím říct, že ale vůbec neřval, jen několika slovy zpochybnil moje kamarádské city k němu. To bolelo, vždyť je to můj Franta, tak jsem mu olízla ruku. Franta si šel udělat nové krmivo, které dost vyzývavě žvýkal ještě za pochodu. Problém je v tom, že my psi, i když svoje lidi milujeme nade vše, v tomto ohledu netrpíme přehnanými výčitkami svědomí.

Tuhle jsme šli s Olgou na procházku, když tu najednou se před námi objevil člověk, který začal na Olgu řvát. Znám ho, bydlí pod námi. Věděla jsem, co je moje povinnost. Zavrčela jsem a pomalu se plížila k jeho nohavici. Ten člověk cosi hulákal o tom, že si má Olga doma pořádně hlídat svýho (tady řekl hodně škaredé slovo, které se snažím zapomenout) psa, protože ho ruší, jak ten čokl chodí po bytě. Zdálo se, že je řeč o mně. Olga klidně poznamenala, ať si dá pozor na jazyk a hodí se do klidu (to se mě moc líbilo). Člověk se ale zjevně nemínil do toho klidu hodit. Začal Olze mávat prstem před jejím čenichem. Jenomže to už jsem byla u jeho nohavice. Chňapla jsem po ní a za chvíli jsem jí měla plnou tlamu.

Ten člověk začal tak nějak divně poskakovat a vypadal s tou jednou kratší nohavicí dost směšně. Vykřikoval, že zavolá nějakou polici a pokoušel se vylézt na strom. To se mu nepodařilo. Nebylo mně jasný, na co potřebuje polici, když mu chybí kus kalhot. Začal mně můj úlovek rvát z tlamy. Nechtěla jsem přijít o zuby, tak jsem to pustila. Pak jsem ale chňapla po té druhé nohavici, a hnedka měl kalhoty skoro stejné délky.  Dávala jsem ovšem pozor, abych ho nekousla, mám lidi, i když řvou, přece jen dost ráda. Člověk se najednou otočil a běžel pryč. Zbytky nohavic na něm jen vlály, jeden kus držel on, druhý jsem měla pořád ještě já. Olga mě pohladila a řekla cosi o princezně bojovnici. To se mě móc líbilo. Pak vzala ten kus hadru a se slovy, že je to fuj, zamířila k takovému tomu koši, co tam lidi vyhazujou různý fuj věci.

Večer jsem slyšela, jak Olga všechno vypráví Frantovi.  Nejprve někam odešel a vrátil se s obrovskou pochoutkovou kostí, kterou zbožňuju. Oznámil, že to je pro jeho hrdinku. Tedy pro mě, samozřejmě. Ale kdyby Olga chtěla, tak bych se s ní o tu kost podělila. Potom ještě Franta řekl, že až toho člověka potká, tak si ho odnesou v kýblu, ale myslím, že to nakonec neudělal, protože jsem toho rozčíleného člověka ještě několikrát viděla, jak vždycky přechází na druhou stranu ulice, když ho máme potkat. Asi mu taky přestalo vadit, že chodím po bytě. Když zrovna neodpočívám.

Když jsme byli všichni u vody, tak Franta tam hodil můj balónek. Je to asi takovej lidskej zvyk, zahazovat psovi jeho věci. No dobře, když ho tam hodil jednou, tak jsem do vody skočila a přinesla ho zpátky. Udělal to znovu a já ho přinesla. Zase ho zahodil do vody. Lehla jsem si na deku. Teď si pro něj už můžeš plavat sám. Jak jsem řekla hned na začátku, nejsem blbá.
Mám svoje lidi ráda a oni o mně říkají, že jsem člen rodiny.
A na to jsem fakt hodně pyšná.

 

Autor: František Kašpárek | sobota 1.8.2020 14:10 | karma článku: 15,85 | přečteno: 294x
  • Další články autora

František Kašpárek

Nenávist a převýchova jako palice pro nepokrokové myšlení

V devadesátých letech jsme celkem zažívali pluralitu. Vývoj však šel jinou cestou: Jediný názor na vybraná témata, všechno ostatní je buď dezinformace nebo konspirace. Tento proces zasahuje téměř všechny oblasti našeho života.

12.4.2024 v 15:00 | Karma: 23,55 | Přečteno: 390x | Diskuse| Politika

František Kašpárek

Oči doširoka zavřené

Navalnyj, Lira, Assange. Co tyto případy spojuje a naopak rozděluje? Jsme vždy a za každých okolností v souladu s evropskými hodnotami?

24.2.2024 v 13:10 | Karma: 27,33 | Přečteno: 384x | Diskuse| Politika

František Kašpárek

Určený přeživší

Fakta: V USA v době významných událostí federálního významu je jeden z členů vlády převezen na utajené místo...

10.2.2024 v 13:10 | Karma: 16,12 | Přečteno: 383x | Diskuse| Společnost

František Kašpárek

Zločin a trest

Dva Ukrajinci, zmlácený občan a podmíněné zastavení trestního stíhání. Vyšetřování skončilo. Zapomeňte. Anebo raději ne?

27.1.2024 v 13:10 | Karma: 27,05 | Přečteno: 543x | Diskuse| Společnost

František Kašpárek

Mandžurský kandidát

Mandžuský kandidát je člověk, který není od přírody vrah, ale v danou chvíli je naprogramován, aby zabíjel a mnohdy ani později není schopen říct, co se s ním stalo. Legenda nebo skutečnost? Podívejme se na některá fakta.

14.1.2024 v 13:10 | Karma: 11,72 | Přečteno: 222x | Diskuse| Společnost
  • Nejčtenější

Atentát na Fica. Slovenského premiéra postřelili

15. května 2024  14:56,  aktualizováno  17:56

Slovenského premiéra Roberta Fica ve středu postřelili. K incidentu došlo v obci Handlová před...

Fico je po operaci při vědomí. Ministr vnitra mluví o občanské válce

15. května 2024  19:25,  aktualizováno  23:12

Slovenský premiér Robert Fico, který byl terčem atentátu, je po operaci při vědomí. S odkazem na...

Fica čekají nejtěžší hodiny, od smrti ho dělily centimetry, řekl Pellegrini

16. května 2024  8:42,  aktualizováno  15:38

Zdravotní stav slovenského premiéra Roberta Fica je stabilizovaný, ale nadále vážný, řekl po...

Pozdrav z lůžka. Expert Antoš posílá po srážce s autem palec nahoru

13. května 2024  18:48,  aktualizováno  14.5 22:25

Hokejový expert České televize Milan Antoš, kterého v neděli na cestě z O2 areny srazilo auto, se...

Drahé a rezavé, řeší Ukrajinci zbraně z Česka. Ani nezaplatili, brání se firma

18. května 2024  12:02

Premium České zbrojařské firmy patří dlouhou dobu mezi klíčové dodavatele pro ukrajinskou armádu i tamní...

ANALÝZA: Válečný kabinet se sype kvůli zájmům Netanjahua

20. května 2024

Premium Od spolupracovnice MF DNES v Izraeli Po protestu ministra obrany se přidal i člen válečného kabinetu Benjamin Ganc. Chtějí od Netanjahua...

Rušte dětská lůžka, vybízí pojišťovna špitály. Ve hře jsou denní stacionáře

20. května 2024

Premium Pediatrů je málo, dětských oddělení moc a ne všechna využita. Všeobecná zdravotní pojišťovna (VZP)...

Vrtulník íránského prezidenta havaroval v mlze, záchranáři po něm pátrají

19. května 2024,  aktualizováno  22:16

Aktualizujeme Na severozápadě Íránu pokračuje rozsáhlá záchranná operace poté, co zde zmizel vrtulník s íránským...

V Maďarsku havaroval na Dunaji motorový člun. Dva lidé zemřeli, pět se pohřešuje

19. května 2024  14:38,  aktualizováno  20:42

Dva lidé zemřeli při lodní nehodě na řece Dunaj severně od maďarské metropole Budapešti, uvedla v...

  • Počet článků 94
  • Celková karma 25,44
  • Průměrná čtenost 848x
Moje motto je "doufej v nejlepší, počítej s nejhorším". To je také heslo mého oblíbeného hrdiny Jacka Reachera od Lee Childa. 

Seznam rubrik